Proč máme sklony antropomorfizovat zvířata?

Jedním z nejčastějších důvodů neporozumění mezi lidmi a zvířaty je bezesporu antropomorfizace. Ta zjednodušeně řečeno znamená, že lidé začnou přisuzovat zvířatům lidské vlastnosti. To ostatně není nic nového, koneckonců již od dávných dob se dochovala rčení jako „lstivý jako liška“, „moudrý jako sova“ a podobně.

Ukazuje se však, že něco takového naopak spíše škodí, a to nejen nám, ale především pak zvířatům. Pokud totiž špatně interpretujeme jejich chování, můžeme se velmi snadno dostat do nepříjemné situace. Proč to ale děláme, když je to v podstatě nebezpečné?

Jednoduše proto, že zvířata toužíme pochopit, chceme vědět, jaké mají pro své jednání motivy. A referenční rámec, ke kterému instinktivně sklouzáváme, je ten, který známe nejlépe – ten lidský. Proto se na ně díváme tak, jako by se v podstatě jednalo o lidi, byť němé.

Tomu samozřejmě nepomáhají ani nejrůznější filmy a knihy o zvířatech, kde jsou hlavní hrdinové velmi často antropomorfizováni. Jen zřídkakdy najdeme příběh z pohledu zvířete, který by jej skutečně zobrazoval tak, jako by jej prožívalo zvíře, a nikoliv člověk ve zvířecím těle. Ve filmech je to pak mnohdy ještě horší, neboť zde je to často děláno pro efekt.

Co s tím tedy můžeme dělat? Popravdě, mnoho ne. Je totiž potřeba mít neustále na paměti, že zvířata nejsou lidé. Mají naprosto jiné potřeby a také se řídí jinými vzorci chování. Stačí si vzít například úsměv. U člověka je to vyjádření radosti, u gorily či šimpanze naopak výhrůžka. Pokud tedy vidíme v televizi například šimpanze, který se směje nějakému kousku, pak vězte, že jde jen o naučený trik – toto gesto ve skutečnosti neznamená pobavení, nýbrž hrozbu.

Ano, antropomorfizace nám zdánlivě pomáhá zvířatům porozumět, ve skutečnosti nás však od nich naopak vzdaluje. Proto bychom se jí měli za každou cenu vyhnout. Pomůžeme tím nejen sobě, ale především právě oněm zvířatům.